Od veverek, Klubu bláznů až do lesního příšeří

2. března 2011 v 23:58 | Leine |  Diary
Skutečně přemýšlím, co všechno a jak spletitou cestou mě dostalo tam, kde jsem teď. Začalo to přece naprosto nevinně a stejně nevinně to mělo pokračovat. Jenže osud nám nikdy nedopřeje vlastní realizaci plánů. Udělá si to po svém a pak už jenom všichni koukáme, co se děje. Někteří z nás i s otevřenou pusou, jiní nevěřícně zírají. Ale výsledek je pokaždé stejný. Změna. Jiná cesta. Jiný pohled.


Myslela jsem si, že mě Viverette nezmění. V baru, když jsem dojela, jsem o tom byla ještě skálopevně přesvědčená, stejně jako prvních pár dní na univerzitě. Kavárna s Jane byla fajn. Tedy natolik, nakolik mohla být fajn s dívkou, které zmizeli z univerzity dva nejlepší přátelé. Vypadala trochu jako přešlý angorák, ale nedivila jsem se jí. Neměla jsem však nejmenší právo se vyptávat a po svém klasickém způsobu se snažila být neviditelná. Možná lehce zachytitelná postranním zrakem. O to jsem se snažila celý svůj život a doposud mi to vycházelo.
Pak se ale stala změna. Nečekaná, z počátku nepatrná.
Navštívila jsem pyžamovou párty v tanečním a hudebním sále. Peří tam během chvilky lítalo vzduchem a vypadalo to jako příjemný sníh. Sníh v září. Nezvyklé a neobvyklé. Líbilo se mi to. Bylo to volné a byla jsem vděčná za Matta, co se díval. Za Jane, co nezapoměla, kdo jsem, a za Willa, který se aspoň mrkl na osobu na vedlejším polštáři.
Skutečně už nevím, kdo to vyprovokoval a komu se roztrhl polštář jako první. Ale vím, že bylo dost nebezpečné zůstávat na místě, kde jste během okamžiku vypadali jako po zásahu husím komandem. Ve vlasech jsem měla po stylu indiánských náčelníku zapíchané peří a peří jsem měla i na jistých ne právě strategických místech za tričkem. Pořádně lechtalo, potvora ošklivá hebká bílá. Nicméně žízeň je stvůra taky a tak jsem se vlastně ocitla u jídelního stolu a vedle jiné vysoké osoby, kterou jsem neznala.
Začátek byl rozpačitý. Začátky vždycky jsou. A pokud jste notorická stydlivka obecná, je to o to horší. Stačilo ale zmínit veverky a nakousnout šílenou teorii a vydala jsem se na sešup do pekla všech bránicí. Břicho mě bolelo ještě v noci a táhlo druhý den. Měla jsem slušný náběh na to, abych se stala rambem. A vlastně pořád mám, když si to zpětně rekapituluji.
Z veverek se rázem stali bobři a z bobrů to nemělo k vlastní produkci stylem Bobrzilla & family s podtitulkem "může to být i váš bobr..."
Myslím, že jsem se nikdy tolik nenasmála a nejspíš mi hodně dlouhou dobu nebylo tak příjemně. Byla jsem viditelná a nepřála si být neviditelná.
Prostě jsem byla...
... pozvaná na ples během okamžiku. Zelenookým Norem, kterému jsem oznamovala, jaké utrpení je etiketa a korzety. Naoplátku mi bylo nabídnuto místo mimo reflektory, kde se povolí společenská pravidla a člověk se může i bavit. A na tu změnu jsem byla zvědavá. Jen jsem nevěděla, jak velká bude. Už tu noc jsem nedokázala pořádně usnout. Něco tam bylo. Kdesi uvnitř, sotva citelné a hmatatelné, ale ten pocit zvláštna pouze sílil. S každou probdělou hodinou i minutou, kterou jsem si neuměla vysvětlit.
Den poté, jsem potřebovala místo, kde jsem si vždy byla dost jistá. Ale nenašla jsem ho. Poprvé jsem byla nejistá v knihovně, která je skoro mým královstvím. A poprvé si ode mě někdo ukradl polibek. Poprvé se mi srdce samo od sebe, jen z pouhého pohledu, chtělo prorvat skrz hrudní koš a dožadovalo se pozornosti.
Ten polibek jsem mu vrátila.
Další krok bez možnosti skutečného návratu.
Kamarádi/přátelé se nelíbají. Těm nevěnujete doteky tohoto typu. O nich nepřemýšlíte spoustu hodin s tím neurčitým pocitem kdesi u žaludku. Nezkoumáte, jak se s vámi motá svět jen z pouhého pohledu. Nehrajete si kvůli nim na soukromý maják rudé barvy, kdykoliv se na vás podívají anebo se vás dotknou.
A hlavně - netoužíte po tom, aby se to stalo opět. Abyste cítili opět ten jiskřivý a třepotavý pocit a ztráceli dech. Zas a znovu.
Nedocházelo mi to. Spoustu věcí jsem si nebyla schopná připustit a ze spousty věcí jsem byla a jsem ještě teď zmatená. Možná nemám tu správnou ženskou intuici. Možná mám strach. Těžko říct, co z toho to je a jestli to není kombinace obojího, ale bylo obtížné a zvláštní si připustit, že tady se děje víc. Mnohem víc, než bych tušila anebo čekala. Nebo snad doufala. A bylo rozhodně zvláštní slyšet to přímo od Arllena.
Nepopírám, že jsem byla vyděšená, že jsem utíkala a utíkám, kdykoliv mě chytne panika. Nejsem zbabělec, jen pacifista a konfrontace byť vlastního nitra a pocitů s něčím neznámým, nesnesu právě ukázkovým stylem.
Kolikrát jsem mu utekla a kolikrát ještě uteču? Konečný součet je ve hvězdách. Jiná už nebudu. A měnit se nechci.
Přiznávám se k jednomu - byla chvíle, kdy jsem to chtěla všechno utnout. Naprosto. Otočit se a zmizet, ztratit se, neobjevit a víckrát ho nepotkat. A bylo to silná chuť. Co mě zastavilo? Dotek a upřímnost. Na nic jiného nejedu a nic jiného jsem nebyla schopná přijmout anebo slyšet. Nic menšího nebylo dost na to, aby mě to zadrželo.
A dostala jsem ji. Společně s ní další den ukázkové kruhové podjezdy pod očima a jednoho nevyspalého Nora, který trval na tom, abych si z něj udělala křeslo. S klidem jsem mu vyhověla. Sice rozpačitá a napjatá, ale nakonec to bylo tak příjemné, že jsem se u uvolnila. A ještě se pobavila.
Nikdy bych nevěřila, že pekelní splozenci v podobě Jeho Veličenstva Willa a královského rozptylovače a kata v jednom, Míny, může být tak příjemná. Vlastně vzduchem létaly rozličné ukázky našeho intelektu. Já rudla, Mína se věnovala Willovu krku a Will měl poněkud problémy se soustředěností. To mu samozřejmě omluvíme a přičteme k tomu, že byl zaměstnáván na nejvyšší míru a nijak nevypadal, že by mu to vadilo.
A tak se zrodil "Klub bláznů" ve zdech univerzity Viverette. Plodné to prostředí. Doufám, že jen v tomhle smyslu.
Po Arllenově útěku jsem se rozhodla velice takticky vyklidit své pole působnosti. Na takovou výchovu, a potenciální pokračovaní, jsem rozhodně nebyla připravena. A ještě nějakou chvilku nebudu.
No a momentální výsledek tohoto zkoumání vlastních hranic, je jiskření v celém těle a příjemné teplo, které se mi šíří až ke konečkům prstů. Ztrácím dech, jsem na pokraji infarktu a skutečně by mě zajímalo, jak tohle bude pokračovat.
Přátelství, pokud kdy bylo, je totiž zaručeně v háji.
A co přijde?
Necháme to vyplynout...

 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Mína R. Woodrow Mína R. Woodrow | 3. března 2011 v 0:18 | Reagovat

Klub bláznů je nejlepší :D Budeme ho propagovat na Viverette, až z nás všichni vyrostou :D Všem odpůrcům budeme skandovat v noci pod okny :D Dobře, už klidním hormony, nemohla jsem si pomoct :)
Moc hezký článek, opravdu. A nezapomeň vybrat barvu té vlajky ;)

2 Charleine Laoi Hastings Charleine Laoi Hastings | 3. března 2011 v 0:24 | Reagovat

[1]:Klub bláznů forever. :D Odpůrcům budeme zpívat pod okny. Neklidni hormony, jdu do toho s tebou. :D
Vlajka bude tmavě červená. ;) To už jsem říkala.
A jinak děkuju, ale spíš šlo o to, abych si věci začala konečně srovnávat. ;)

3 Arllen Nathan Feenan Arllen Nathan Feenan | Web | 3. března 2011 v 14:25 | Reagovat

Já toto nijak komentovat nebudu... Já se budu jen tiše a spokojeně usmívat:P

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama