Sea of faces

11. června 2011 v 20:46 | Leine |  Diary


O tom, jaká byla karanténa už jsem psala. Jenže, jak se dívám zpětně, bych to možná mohla vzít z jiného úhlu. Bylo tam totiž něco, čeho jsem si nevšimla. A to něco mě tam drželo...


... i chvíli po tom, co jsem měla odejít. Zmizet. Jít za svým tehdejším přítelem, ale já se prostě nedokázala rozhoupat a doopravdy odejít. Proč? Protože ten, co tam ležel se mnou, mi tak jedno nebyl. Chtěla jsem vědět, že je v pořádku. Možná mu říct, že prostě bude. Těžko vysvětlit ten pocit, co mě tam držel a nutil se zastavit, počkat, až odejde Specialista a zkusit si s ním promluvit. I kdyby to měl být pitomý úsměv a tři slova k tomu. Za to si dobře, až příliš dobře, pamatuju pocit, který mě vyhnal pryč. Kdy se veškerá interakce s tím druhým smrskla na malý upřímný úsměv a pak jsem se otočila a zmizela. Nesnáším tu příchuť třetí. A tu jsem cítila dost zřetelně.
Šla jsem a snažila se přinutit mozek naběhnout na normální rytmus. Na ten běžný systém a zažitou kolej. Zatlačila jsem veškeré myšlenky, které napovídaly, že se něco v průběhu karantény změnilo. Ve mne samotné. Ale zdaleka to nebylo tak znatelné a kritické, jako s příchodem dalších dní. Možná se s tím dalo něco dělat. Jenže třeba to doopravdy čekalo jenom na svou příležitost a dříve nebo později by se to projevilo. Všechno v životě má nějaký důvod. A tohle je věc, které bezmezně věřím.
Skončila jsem tehdy v sále. Doslova a do písmene v náručí Arllena a byla jsem ráda. Chci říct, že to s ním nebylo špatné. Jasně, byly chvíle, kdy jsem měla pocit, že jsme každý naprosto někde jinde. Jenže protože tohle byla moje první zkušenost se vztahy tohoto ražení, nedošlo mi, že tak by to být nemělo. Naproti tomu byly chvíle, kdy to bylo pěkné. Myslím, že ten gauč tehdy na koleji stál za to.I ten první les. Co se mi příčilo, to bylo mluvení. Tak nějak doopravdy jsem neměla pocit, že by se zajímal. Že by si to pamatoval a snažila jsem se, aby naše rozhovory neprobíhaly formou křížového výslechu. Občas jsem ten dojem měla. Chtěla jsem víc. Chtěla jsem někoho, kdo se stará, kdo se zajímá a kdo se dívá. Potřebovala jsem dospělého chlapa a ne dítě, což ať to řeknu jakkoliv a jakkoliv se na to podívám, Arllen svým způsobem byl. Tvrdé, ale je to tak.
Nesnášela jsem oslovení sluníčko, miláčku a tak dál. Proč? Já nevím... nejspíš to mělo co dělat s tím, že jsem to ve skutečnosti nebyla já. Že to bylo natolik univerzální oslovení, že jsem se v něm absolutně nemohla najít. Chtěla jsem a prahla jsem po originalitě.
Potřebovala jsem přátele. Možná i nějakou nestrannou osobu, se kterou bych si mohla promluvit mezi řádky o celém problému. A tu jsem potkala, když jsem to nejmíň čekala. Na chodbě, krátce po karanténě. Jenom jedna věc mi hned tam nedošla a to to, že o čem jsme spolu mluvili, jsem měla přímo před sebou. Měla jsem z toho pocit, že jsme vykládali o tom druhém, aniž by kdokoliv kohokoliv konkrétněji jmenoval.
Ve chvíli, kdy mi tohle secvaklo, jsem byla v šoku.
Naprosto rozhozená.
Další útěky, vyhýbání.
Skutečně jsem se snažila dostat se nazpátek a namluvit si, že je všechno v pořádku. Jenže nebylo. Bylo tu něco jiného, co mi bralo dech. Noční seance. Jenom pár vět ve tmě, vůně čaje a společné mlčení. Nevím proč, ale přilo mi to plné. Plnější, než co jsem měla a zažila do té doby.
A sbohem, třebaže pronesené s lehkým tónem, mělo v sobě skrytou tíhu a charakteristickou vůni...


Kutless - Sea of faces
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama