Little House

15. srpna 2011 v 18:06 | Leine |  Diary
Začátky jsou vždycky opatrné. Zvláštní, ale mají svoje kouzlo. A takové byly i ty naše. Chci tím říct, že jsme se stále udržovali na pozici přátel, ale občasně tam problesklo něco, co tak docela do této kategorie nespadalo.


A teď vám rozhodně nevnukávám myšlenku, že jsme do sebe byli zakousnutí někde za rohem a nalepení na stěně. Tohle mělo ještě čas a tehdy nebylo jisté, kam přesně to povede a kde to skončí. Bylo to dobrodružství, hádanka a tajemství. Občasný dotek, dlouhé rozhovory a jeho snaha zničit můj pacifismus.

Přišlo mi naprosto přirozené, s jakým zájmem zkoumal henu na mojí noze, o které jsem se jenom letmo zmínila. A bylo mu jedno, že to provozuje v kavárně, že u toho piju čaj a jsou tam další spolužáci. Nic na tom nebylo a já ani na vteřinu nebojovala s touhou se odtáhnout. Naprosto skrytě jsem si jeho prsty na mé kůži užívala.

Zpět k mému někdejšímu pacifismu… Nestačilo mu tak docela říct, že já a sport se moc nemusíme. Od moderní gymnastiky, kdy mě jako mnohem mladší doslova dolámali, abych byla extrémně ohebná, jsem se sportu vyhýbala jako čert kříži. Měla jsem ho spojený s bolestí a ta bolest překryla všechny ostatní okamžiky, kdy jsem si říkala, že jsem to třeba někam dotáhla.

Logan na tohle neslyšel. A dokázal to všechno postavit tak, že to byl vlastně můj nápad a já to chtěla zkusit. A taky jsem to zkusila. Rukavice byly pomalu větší než já. První úder byl tvrdý a ani tak se ten pytel nehnul. Když jsem se do něj opřela vší silou. To mě vytočilo. Chtěla jsem dokázat, že ten pytel rozpohybuju stejně jako kdokoliv jiný. Moje prckovitost tomu nemohla být na překážku. Vysvětlil mi, jak se to má s údery, jak je třeba ho vést. A já zjistila, jak dobré je to vybití. Mohla jsem upustit páru zcela nevinným způsobem a bylo vítězství, když se ten pytel pohnul zcela viditelně, ne v slabém záchvěvu. Taky jsem věděla, jak mě další den bude bolet celá Leine. Jenže jsem odmítala přestat. Až s jeho rukou kolem pasu, natisknutím mého těla na předek toho jeho a dechem na spánku, jsem se trochu uklidnila.

Proč jsem potřebovala upustit páru? Protože pak bylo snazší zůstat stranou a neplést se mu do života ne dvakrát dobrým způsobem. Byly věci, co si musel vyřešit sám, a byly věci, co mě skutečně dokázaly vytočit. Respektive osoby. Zatvrzelost psa náruživě ohlodávající kost, s jakou se na něm odrážela cizí lidská umíněnost a nedostatek uvažování, mě zvedalo za židle. Doslova. A někde to ven muselo.

Pamatuju si na ten poslední rozhovor před jeho druhým odjezdem. Na tu chvíli, kdy jsme společně popíjeli čaj u něj v pokoji a dívali se na sebe. Na poslední okamžiky s touhou zjistit něco víc. Rozluštit tu smyčku s hádankou, co se kolem nás stahovala a současně nepustit. Chtěla jsem něco osobnějšího. Něco výjimečného, nějaký náznak něčeho většího, v co jsem chtěla věřit a současně natolik nevinného, aby mě to neprozradilo. Jméno. To, o kterém nevědí ti, co se nezeptají, nebo je to vůbec nenapadne. Základ všeho. Zobrazení osoby pro okolí v soukromějším měřítku. Zeptala jsem se na to druhé a reakcí mi byl překvapený výraz, ale i odpověď. A já se rozhodla, že si tohle schovám pro sebe samu. Že se odliším od ostatních už jen tímhle oslovením. A dopřála mu stejnou výsadu svým vlastním, utajeným.

Nesnášela jsem loučení a bylo pokaždé těžší a těžší. Tentokrát nešlo všechno nechat být a ignorovat ten pocit, zvlášť, když se mnou až takhle cvičil. Dotek jsem si neodpustila, stejně jako pevné, byť krátké sevření. Dívala jsem se na něj a uvažovala nad tím, jestli někdy přijde chvíle, kdy nebude třeba říct sbohem těsně před zlomem. Jestli někdy přijde chvíle, kdy budeme moct loučení ignorovat a natáhnout si společný čas tak, abychom stihli všechno, co jsme chtěli. Jenže tohle nebyla ta chvíle.

Dveře se s tichým klapnutím zavřely a zvuk jeho kroků zůstal jen ve vzdálené ozvěně, kterou mi neustále dokola přehrávala mysl. Polknula jsem a pevně semkla víčka.

Neudělala jsem to, co jsem chtěla.

Možná jsem nemohla.

Třeba jsem neměla tolik odvahy.

Anebo nebyl ten správný čas na to…

…políbit ho.


Amanda Seyfried - Little House
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama